SETKÁNÍ/ENCOUNTER

"Představení “Hamlet” se odehrává na třech různých místech. Neobvyklá přítomnost umělců dovoluje kombinaci různých žánrů: kabuki, pantomimu, klauniádu či rockový koncert. Představte si, že se herecká společnost, která na žádost Hamleta předváděla představení před Claudiem, právě vrátila z Elsinoru, kde byli zavlečeni do dvorských intrik, vraždy, lásky a zrady. Tito umělci prezentují své názory na nejznámější příběh o zradě, protože jen oni ho viděli osobně a ví, jak to vlastně vše tenkrát bylo. A komu, když ne dalším umělcům, kteří ho chcou znát? A to s použitím hudby, klauniády, pantomimy, psychologického dramatu a dalších divadelních metod, které vyšperkovali během svých cest. A vy, diváci, s námi také budete muset podniknout malý výlet: na začátku budete návštěvníky pohřbu a svatby, poté budete pozváni do paláce, jehož princ je šílený. Všechno pak vyústí na jevišti, kde se odehraje představení “Mousetrap” (past na myši, představení, které hrál Hamlet Claudiovi), a vášně se rozvíří až do skutečně Shakespearovských rozměrů. Při sledování představení je třeba nezapomenout, že jde jen o umělce, a že vše, co se před divákem odehrává, je jen divadelní boudou. Každopádně, chcete-li se smát, smějte se beze všech ostychů. Hádejte se s umělci, protože nesouhlasit je důležité. A ani za pláč se nemusíte stydět. A pokud vás představení potěšilo, nestyďte se ho odměnit. V divadle je všechno možné, stane-li se divák v představení komplicem, který je navíc, občas, schopen změnit celý příběh."

"“Já jsem ho nenazval psychopatem. Já jsem ho nazval psychopatickým makléřem.” Syn socialistů přivádí svého nového partnera na rodinnou večeři. Dítě se fotí s plačícími cizinci. Žena přináší kapesníčky, aby uspokojila své fanoušky. “Pěnící ústa. Hladové oči.” je hra, která nabízí kaleidoskopický obraz rozbitého světa, ve kterém lidé doufají a touží po lásce a péči, ale ve kterém společenské normy a bezprostřední okolí pronikly do naší mysli do té míry, že neposkvrněné spojení je takřka nemožné. V inscenaci, která se pohybuje od absurdního k realistickému, zatímco jazyk se vyvíjí v opačném směru, se ptáme: Kterou pravdu jsme schopni poznat? ""Otočím se a věnuji jim poslední nádherný pohled. Vidím pěnivá ústa a hladové oči, vidím dalekohled, vidím čočky fotoaparátu a drony mimo mé okno."" Recenze Marcina Rudyho, vedoucího oboru pohybu na East15 a bývalý člen Song of the Goat Theatre: “Frothing mouths. Hungry eyes.” je jako Marmite (pozn. britská značka kvasnicové pomazánky) - buď ji milujete, nebo nesnášíte. Velká většina lidí, se kterými jsem mluvil, říká, že tuto hru milují, včetně mě. Není to lineární příběh, který by publikum následovalo. Místo toho je to koláž scén, dojmů z naší reality. Velice schopná skupina herců nás nutí ji sledovat a, snad, zamyslet se nad tématy jako je chování ke starším lidem, imigrace, klimatická změna, plastické operace a mnoho dalších a závažnějších záležitostí. Nesledujeme pouze přednášku se spoustou faktů, grafů a dat. Soubor používá velmi specifický a originální smysl pro humor k tomu, aby nás provedl celým představením. Je to svěží, zábavné, zároveň nás to nutí přemýšlet. Velmi chytré a originální divadlo. Vysoce doporučuji.”"

"V bytě střední třídy organizují služky Claire a Solange vraždu své paní. Díky řadě anonymních dopisů se jim podařilo zatknout milence paní domácí. Někdo jim však zavolá a informuje je o tom, že jejich spiknutí má být odkryto. Genet vykresluje složitou strukturu, ve které služky rozvíjí hlubokou závislost na své paní. Jejich existence se stává degradovaným rozvětvováním ženských gest a slov, vůči nimž prožívají pocit lásky a nenávisti. Služebnice jsou uvězněny v emulační hře, která skončí, jakmile se paní vrátí. Opakované pokusy o atentát selhávají a nutí je k jedinému řešení: sebevraždě. Místnost zapomenutá v krátkozrakém dvacátém století, zachovává ve své dekadenci důstojnost královny. Vzduch je hnusný, těžký, zatuchlý. Na stěnách těžký, zmačkaný zelený samet. Květiny jsou časem spáleny a služky plné potu jsou jediným pánem, princeznami prachu. Služebníci jsou otroky svého vlastního rituálu, uschnutí v nemotorných a uschlých gestech. Výchozí obraz je první kolo, detail reality rozbitý rozbitím hry, které otevírá dveře do nové reality/hry. Rozbitím fantazie se zrodila nová skupina: hra na služky/milenky a služky/služky. Soustředná struktura vychází ze zkratu v struktuře samé. Trhlina je letmým pohledem na realitu, ale Clare a Solange žijí ve svých příbězích, zaměřených na ten okamžik posvátnosti a násilí, před vraždou Lady. V kubistické superimpozici reálného a imaginárního na scéně funguje specifický mechanismus, který se stále opakuje, podobně jako ve hrací skříňce."

"“Nezakryl jsem si uši. Každý si zakryl své a já jediný ne, a proto jsem slyšel všechno. Stejně jako jsem si nezakryl oči hadrem jako všichni ostatní, a proto jsem viděl všechno. Ano, jako jediný jsem všechno viděl a slyšel. Ale bohužel jsem ničemu nerozuměl, takže k čemu mi to bylo, vidět a slyšet všechno? “- Daniil Charms Hra vypráví příběh spisovatele, jenž se snaží přežít v nesmyslné a absurdní realitě. Protagonista bojuje proti nesmyslu života jedinou dostupnou zbraní - svojí představivostí. Představivost je motorem inscenace. Logika a racionalita se rozpouští v teatralitě hry. V pozadí hry převažuje násilí a krutost. Všechny postavy však otevřeně hrají na pódiu, protože kdyby nehrály, zemřely by. A pro diváka se úsilí postav mění v děsivé a zábavné scény, připomínky existence jich samotných. „Mladý režisér Augtumas Danielius Harner dokázal precizně ovládnout režijní styl mladého Oskarase Koršunovase (vedoucí 3. ročníku herectví a režie v LMTA), estetiku „tichého kina“, kterou použil jeho učitel v jeho raných hrách na základě práce autorů ruského hnutí OBERIU (Daniil Kharms, Aleksandr Vvedensky). Impulzivní rytmus akce, rafinované akcenty, dynamická mizanscéna, podivné chování, pantomima, klauniáda, rovnováha předmětů, vtipné grimasy, groteskní mimika, šikmé černé bundy. Zdá se, že režisér Harner a jeho herci to všechno viděli už předtím a velmi dobře porozuměli.“ - Divadelní kritik Jurijus Lozoraitis, Literatūrairmenas (umělecký časopis ""Literatura a umění"")"

"„Korzet“ je kolektivní postdramatické dílo o živote ve společnosti, která posuzuje a poškozuje každého, kdo se vzdaluje od zaužívaného, omezuje způsob života a projevu jednotlivce. Celou inscenaci můžeme shrnout pojmem osobní obrození. Výbuch z vnitřního světa introspektivy do světa vnějšího. Čím větší potlačení, tím větší exploze Inscenace je složená ze sekvencí inspirovaných osobními zkušenostmi, vyhýbajícími se psychologické oblasti. Vzniklo tak plastické dílo plné obrazů, které má u každého z diváků vyvolat osobité pocity a asociace prostřednictvím jejich smyslů. Dílo nemá za cíl vyprávět příběh; Chceme ukázat velkou pravdu, která nás obklopuje, doufajíc, že jde o „začátek konce“, o oslavu. Konec éry, který plodí éru novou, neznající nedosažitelnost horizontů."

"Princ Leons z království Popo a princezna Lena z království Pipi, jsou navzájem oddaní příslibem jejich rodin. Neúspěšně se snaží utéct a najít svoje štěstí. Vládní rada, jim ale stojí v cestě. Když se vrací do bodu, kde začali, najdou pravý důvod proč se snažili uprchnout, princ Leons nachází správná slova vyjadřující jejich zklamání: “Ah, Leno, vypadá to že jsem se snažili uprchnout do ráje.” Ráj je v tomto případě interpretovaný v citátech, přesněji když jim dojde, jak moc nešťastní jsou. Svoboda a útěk za svobodou jsou dvě hlavní témata celé hry. Leons inspirovaný Valeriem, který je svobodný, jak v reálném životě, tak způsobem myšlení, je odhodlaný utéct z domova. Büchner, který vyrostl na ideálech francouzské revoluce, je oddán její základní myšlence - rovnost, svoboda, bratrství. A proto není divu, že píše o dosažení svobody. Leonce a Lena se do sebe zamilují, neznajíc své pravé identity. Vrcholem celé absurdity situace nastává nečekaný paradox, kdy oba dostanou, to co chtěli a zároveň co nechtěli. Vzniká otázka, zdali jsou svobodní či ne? Hlavní motiv jejich útěku, byla touha utéct osudu, který jim byl přidělen. Tázají se smyslu lásky, svobody, manželského naplnění, sebereflexe a identy. V tomto případě, svobodní mladí lidé, kteří si zvolili svou vlastní cestu. Kontrast hry můžeme najít v Hamletovi, který si uvědomuje důležitost svého osudu, určeného jeho rodem, Leonce a Lena jsou svým osudem uvězněni."

"„Korzet“ je kolektivní postdramatické dílo o živote ve společnosti, která posuzuje a poškozuje každého, kdo se vzdaluje od zaužívaného, omezuje způsob života a projevu jednotlivce. Celou inscenaci můžeme shrnout pojmem osobní obrození. Výbuch z vnitřního světa introspektivy do světa vnějšího. Čím větší potlačení, tím větší exploze Inscenace je složená ze sekvencí inspirovaných osobními zkušenostmi, vyhýbajícími se psychologické oblasti. Vzniklo tak plastické dílo plné obrazů, které má u každého z diváků vyvolat osobité pocity a asociace prostřednictvím jejich smyslů. Dílo nemá za cíl vyprávět příběh; Chceme ukázat velkou pravdu, která nás obklopuje, doufajíc, že jde o „začátek konce“, o oslavu. Konec éry, který plodí éru novou, neznající nedosažitelnost horizontů."

"‘Svět nad námi teď hoří žhnoucí A hvězdy utekly do samoty ignorance. Tak v těchto půlnočních pokojích, Pod chaosem světa, Mezi umírajícím tlukotem vášnivého srdce A hnilobou chemických přebytků, Naše ohně, Které kdysi tancovaly v životě světa Nyní strouha v temnotě Samotná.’ – GABRIEL FLOYD (student na RCS / člen souboru) Inscenace ‘Hermia’s Dream’ je založena na hře ‘Sen noci svatojánské’ od Williama Shakespeara, jejíž témata se pokouší převést do současného prostředí. Shakespearovy verše a známý příběh jsou pomocí intenzivního pohybu a dunivého zvuku basů pulzujících všude okolo vrženy do nového světla. Dílo se zabývá aktuálními problémy mladých lidí v naší společnosti, jako jsou duševní zdraví, aktivity na záchranu klimatu, misogynie, nebo užívání drog. Dále řeší témata vysídlování, klimatické krize, snů a ignorance mládeže. S využitím mileneckých scén a dalších Shakespearových projevů, stejně jako další poezie vybrané studenty (včetně autorské básnické tvorby studenta Gabriela Floyda) jako kostry inscenace, soubor vytvořil nový koncept a vymyslel pohyb, který odpovídá jeho dynamickému a modernímu stylu."

Někdo dnes v této kanceláři dostane výpověď. Thomas, Tony a Isobel bojují o své pracovní pozice a stejně jako v životě, jen nejsilnější může vyhrát. Všechny kroky jsou legální i když konec už je nám dávno znám. Silná, vlivná hra Mika Barletta vyhrála cenu Olivia Award v roce 2015 a byla s obrovským úspěchem uvedena v londýně a New Yorku. Je to hra, která by nám neměla být lhostejná. Dívat se na herce a vidět zároveň obraz sebe ve společnosti, kde jedině ten schopný může přežít. Společnost bez empatie, bez soucitu s jediným účelem - posílit kmen a vyhrát.