Program

Rakousko-ruský režisér Ira Süssenbach pro toto představení přepracoval frašku „Earthquake-Concerto“, kterou původně napsal George Tabori (2002) pro „Berliner Ensemble“. Původní obsazení je redukováno na tři postavy, ale rozšířeno o smyčcový kvartet. Svět se točí, a přesto zůstává vše stále stejné. Všechno je stejné, ale horší. Život nedává smysl a přesto je to nejhezčí, co nám Bůh dal. Vydržet tuto dichotomii – kdo, když ne Tabori, by to mohl pochopit? Krátké shrnutí jeho života dává odpověď: narodil se v roce 1914 v Maďarsku, později emigroval do USA, ale od roku 1971 až do své smrti v roce 2007 se stal ústřední postavou evropského divadla. Za jiných okolností by se tyto tři postavy nikdy nepotkaly. Přesto jsou okolnosti takové, jaké jsou: Pohodový večer v psychiatrické léčebně naruší zlí hudební bohové, kteří postavám připravili otřesný zážitek. Ve společné snaze vypudit z mysli ztráty minulosti a obavy z budoucnosti se tři postavy baví neškodnými hrami, ale zadní vrátka do propasti lidské (a psí) existence si nechávají dokořán. Existenciální bolest a hledání intimity, bezpečí či inspirace vedou v tomto trojúhelníku „vězňů“ k překvapivým zvratům. Jak říká Shakespeare: „Milenci a šílenci mají tak vroucí mozky, Takové utvářející fantazie, které zachycují víc, než chladný rozum kdy pochopí. Šílenec, milenec a básník jsou všichni z představivosti.“ Inscenace se pohybuje na hranici mezi hrůzostrašným humorem a morbiditou potvrzující život a blíží se k hranici mezi absolutní svobodou a naprostým šílenstvím.

V Anglii po brexitu už nejsou mladí evropští herci vítáni. Desítky let se snažili vymazat svou identitu, aby se přizpůsobili anglocentrickému průmyslu. Nyní jde o přežití. Pouze Miss Brexit bude mít dovoleno zůstat ve Spojeném království a realizovat svůj angloamerický sen. Co je však třeba udělat, aby se člověk stal Miss Brexit? Kdo bude schopen vymazat svou identitu a mluvit jako Brit, myslet jako Brit, žít jako Brit? Kdo bude ochoten vyměnit svou národní kuchyni za bramborovou kaši? Kdo ochotně zapomene na více než 20 let své existence ve prospěch příslibu prosperity? V tomto pořadu se setkáme se skutečnými lidmi s jedinečnými příběhy. Všichni řeší důsledky brexitu, který ovlivňuje jejich život v Anglii a jejich budoucnost jako umělců. Tato satira zkoumá boje migrantů po brexitu a odhaluje některé dopady kulturní asimilace pro naše budoucí generace.

“Lysistrata” je komedie starořeckého dramatika Aristofana o neobyčejném činu ženy, který ukončí peloponéskou válku mezi Athéňany a Sparťany. Ženy změní dominantní mužský diskurz, když mužům odepřou sexuální výsady, aby je donutily k mírovému jednání. Postava ženy je představena jako “ničitelka války” ve společnosti, kde dominují muži, což určuje žánr hry – komedii. V našem případě témata, která v představení nastolujeme vzhledem k probíhajícím problémům, mění perspektivu žánru. Ukázalo se, že situace před rokem 411 př. n. l. koluje po staletí a v různých epochách se vyjadřovala různými formami. Mám na mysli roli žen ve věcech veřejného dění a rozhodující význam jejich jednání. Je škoda, že ženské pohlaví, které má tolik zkušeností z bojů a vítězství, musí i dnes bránit svou svobodu. Aristofanova hra vypráví o strategických akcích žen, kdy účel světí prostředky a přes všechny překážky dosáhnou kýženého výsledku.

“Sekta? Zjistili jsme, že všichni máme nějakou intuitivní definici, když slyšíme toto slovo. Stejně tak intuitivně můžeme rychle definovat svůj postoj. Sekty jsou špatné. Nesouhlasí s tím někdo? Můžeme si však také upřímně položit otázku, aniž bychom si nejprve odpověděli, co je sekta pro její stoupence? Latinské slovo Secta (směr, cesta, chování, zásady, předsudek, učení) pravděpodobně pochází ze slov Sequi (následovat někoho, sledovat, doprovázet) nebo Secare (odříznout, odříznout, oddělit se od něčeho). Proč se lidé přidávají k sektám? Proč je potřebují? V jakém světě tato potřeba vzniká? Co je to sekta? Planeta Země bude recyklována. Jediná šance, jak se evakuovat, je jít s námi. Následujte nás.” Next Level je diplomové představení studentů čtvrtého ročníku herectví na katedře AST v Krakově. Představení vzniklo na základě knihy Marka Millera “Sekta made in Poland” a shromážděných dokumentárních materiálů. Leitmotivem jsou nejextrémnější a nejtragičtější projevy polského spiritismu 90. let 20. století. Moment fascinace neobjevenými světy, UFO, spiritualita v jiném smyslu, než jaký nabízejí náboženské systémy, nebo touha po ztraceném společenství. Hra balancuje mezi absurditou a tragikou a poukazuje jak na posttransformační touhu po politických a duchovních vůdcích, tak na lásku k senzaci, za kterou je ve světě velkých mediálních koncernů snazší se honit. “Next Level” je pronikavá a dojemná hra o hledání duchovnosti a společenství a o zneužívání s tím spojeném. Je to hledání odpovědí na otázky o příčinách vzniku sekt a důvodech, proč v nich setrváváme, i když víme o jejich toxicitě.

Setkání pedagogů a profesionálů je příležitostí pro hosty festivalu (profesionály z kulturní sféry, odborníky, profesory, porotu…), aby se mohli společně setkat, seznámit se nebo také navázat nové spolupráce. Ke zjednodušení navazování kontaktů slouží brožura Who Is Who, která sdružuje jednotlivé hosty.

Tartuffe je jednou z nejznámějších Molierových komedií. Viděli jsme ji milionkrát a všichni ji známe nazpaměť. Přesto je v této klasické hře ještě nespočet neprobádaných oblastí. Tvůrci nevnímají představení Tartuffe pouze jako text, který zpochybňuje náboženské pokrytectví, ale sděluje také o patriarchátu, ekonomické nerovnosti a jakémkoli druhu nedemokratické hierarchie. Hlavní posun ve vnímání se týká postavy Orgona. Moliérův postoj k postavě Orgona je poměrně sympatický. Přestože je Orgon tím, kdo má moc nad rodinou a v podstatě způsobuje její rozvrat, Moliere s jeho zaslepeností a hloupostí soucítí a na konci hry mu dává další šanci. No a tady se tvůrci představení vydali jinou cestou a na stejný problém jako Moliere se podívali jinými očima. Výsledný produkt je Tartuffe pro 21. století, který se zabývá novými postavami, žánry a styly. Tartuffe, který jede jako dobře namazaný stroj, jenž si razí cestu do propasti.

Dramaturgický základ představení je spojen s výběrem nejatraktivnějších a nejkonfliktnějších prvků z děje balady “Erlking”. Cesta Otce a Syna pochmurnými vesnicemi Erlkingu asociuje věčné lidské bloudění, nevědomost budoucnosti, námahu a bezmoc způsobenou ztrátami, které život přináší. Studenti jsou tvůrčím týmem vyzváni, aby prozkoumali citovou vnímavost člověka v současném světě, která vyvěrá z Erlkingu v nás a přerůstá v neutuchající proud tužeb. Kousek po kousku se Erlkingovy dcery – Touha, Láska, Rozkoš, Smutek, Deamon, Mrtvost, Přiblížení, stávají přírodní silou, přebírající jako mraveniště, posedlé křehkou lidskou povahou.

Legendární romantické drama Friedricha Schillera LOUPEŽNÍCI. Příběh, ve kterém každý chce pro sebe něco víc a každé “já” bojuje o svůj vlastní nejšťastnější konec. “Já jsem svým nebem i peklem svým.” Ergo, ego. 84 loupežníků v podání 6 absolventů činoherního herectví. 6 postav v hlavni jednoho revolveru. GIVE ME MOOR!

Naše inscenace se inspirovala hrou významného představitele představitele ruského nového dramatu Ivana Vyrypajeva Červenec. Odráží naše úvahy na téma smyslu lidského života, pocitu osamělosti, se kterou se v současnosti konfrontuje čím dál větší počet (i mladých) lidí. Přirozená potřeba někam patřit, být vyslyšený a přijímaný, mnohé vede k extrémním postojům. Náš hrdina také touží po lásce a pozornosti, balancuje na tenké hraně mezi snem a skutečností, mezi racionálním uvažováním a emocemi. Abychom se poznali, nestačí poznat jen naše emoce, ale i myšlenky. Jak dlouhá je cesta mezi myšlenkou a jejím uskutečněním?